Alfa 2021

Uslyšel jsem hluk. Vstávej,vstávej! To byl náš velitel. Otevřel jsem oči. Pořád ještě svítilo červený světlo. Ukazoval mi jeden pokrčený prst. To znamená půl minuty. Zvedl jsem se z lavice a viděl jsem, jak se zvedají ostatní. Seřadili jsme se, vyskakoval jsem jako první.

 

Poslední rychlá kontrola. Najednou se rosvítilo zelený světlo. Jedu, jedu, jedu! A tak jsem vyskočil z letadla. Skákali jsme typem HALO. High altitude, low opening. Kvůli špatným  podmínkám byla zóna seskoku docela veliká a měli jsme se setkat na dvou bodech podle toho, kde dopadneme. Letěl jsem vzduchem, koukal jsem na chronoměr. Díky bohu, že podsvícenej. Jinak bych nevěděl, kdy otevřít padák. Přišel čas ho otevřít a tak jsem trhnul za táhlo. Prudký škubnutí...a už jsem se vznášel.

 

 

Dopadl jsem na zem. Po tom letu jsem sice byl tak trošku ztuhlej, ale to nevadilo. Rychle jsem ze sebe sundal padák, smotal ho a uklidil do křoví. Rozhlídl jsem se přes noční vidění kolem. Dopadl jsem vedle nějakýho statku.  

Sice se tam nikde nesvítilo, ale pro jistotu jsem 15 minut klečel, poslouchal a mapoval okolí. Během toho jsem vytáhl mapu a buzolu. Když jsem měl jistotu, že je všude klid, vydal jsem se podél silnice ke světlům. Došel jsem k okraji osvětlený plochy. Zjistil jsem, že je to jen pár baráků a zastávka. Zjistil jsem svojí pozici. Sakra. Kdybych šel opačným směrem, byl bych už na cestě k bodu srazu. Při téhle operaci byli body dva (A a B). Já šel na bod B.

 

Čekala mě cesta 6 km lesem. V kapse jsem měl oříšky a tak jsem si občas nějakej dal. Z lesa jsem vyšel na silnici poblíž jedný vesničky. Srdce se mi málem zastavilo. Stálo tam auto. Uvědomil jsem si, že je prázdný. Tyhle infarktový situace nemám rád. Protože mlha byla dost hustá a vytrvale padala, řekl jsem si, že to risknu a půjdu po tý silnici. Kdyby něco, tak se holt seznámím s faunou a flórou v místním příkopu. A tak jsem si dal 4 kiláčky ve tmě k další vesnici, stále se ohlížejíc za sebe, jestli neuvidim světla nějakýho auta.

 

Auto jsem žádný nepotkal. Došel jsem k vesnici. Docela málo baráků na docela velkym prostoru. Jediná chyba byla v tom, že byla do L a já to L musel projít. Vzal jsem to jako výzvu a tak jsem se opatrně plížil vesnicí, zbraň přitisknutou k tělu. Došel jsem do ohybu. Slyším hudbu. Vidím auto. Sakra. Šup do blízký autobusový budky. Tak si tak chvilku poslouchám a zjišťuju, že hudba nevychází z auta, ale z lesa. Směr zvuku byl tak trochu z poza auta. Tak jsem vylezl. Co nejvíc ve stínu jsem prošel ohybem. Auto a les pořád na očích. Byl jsem tak v půlce druhé části vesnice, když jsem se ohlédnul. Světla auta vjíždějícího do vesnice. Rozhlídnutí následoval skok za červenou dodávku. Chvilku jsem čekal. Auto nikde. Pohoda, tak jdu. Ušel jsem asi třista metrů, když jsem to uslyšel. Ze předu se ke mě lesem blížilo auto. Bylo díky bohu docela daleko a ještě za zatáčkou. Přesto následoval úprk. Vletěl jsem do bývalý pergoly. Asi. Ve chvíli, kdy jsem tam skákal za balík sena, auto projelo kolem. Vylezl jsem. A šel dál za tu zatáčku. Ve chvíli kdy jsem došel na kraj lesa, zas světlo. Boha jeho! Ani nevim jak je možný, že jsem si nezlomil kotníky, když jsem sbíhal z toho náspu mezi keře. Auto přejelo. Vylezl jsem a pokračoval dál. Tak mě teď napadá, že těch aut jsem, na jeden úsek, měl docela dost.

 

Dál už cesta pokračovala nerušeně. Když jsem však odbočil na lesní cyklostezku a ušel po ní kus, uslyšel jsem motor. Kleknu. Otočím se. Vidím zastavovat auto. V rozkaze stálo něco o tom, že nepřátelé patrolují po cestách. A tak čekám. Byl to však jen civil, co si potřeboval odskočit. Zbytek cesty k bodu B proběhnul nerušeně. Přece jenom co by kdo dělal, v devět v noci, uprostřed lesa. Teda kromě mě.

 

Dorazil jsem na bod B. Nikde nikdo. Bod se nacházel u železniční stanice a přejezdu. Usadil jsem se za budkou elektrocentály. Metr ode mě les. Plus jsem viděl na cyklostezku, vynořující se z lesa. Je to ta samá, po který jsem k bodu přišel. Pohledu ze zbylých stran, což znametá trať, zastávka, silnice, bránila ona budka. Ideální místo. A tak jsem si hačnul. Zbraň však stále v dosahu. A to nemluvím o pistoli u pasu. Napil jsem se a dal si večeři. Nebo to byla brzká půlnoční svačinka? Kdo ví? Po chvíli odpočinku jsem věci nechal na místě a šel na malou obhlídku. Vyzbrojen pouze pistolí schovanou pod bundou. Během celýho mýho pobytu na bodu jsem se snažil s někým spojit vysílačkou. Marně. Dal jsem tomu půl hodiny. Pak jsem se rozhodl, že na to peču a jdu. Možná, že se potkám s někým na bodu C. Na bodě C se nacházel tábor nepřátel. Vyšel jsem. V půlce cesty k blízké vesnici jsem zkusil vysílačku. Ale copak? Já někoho slyšim. A jeje. Taky vydim. Auto stálo u stanice. No a takhle jsem od místního získal zprávu, že zajali Týnku. Prej to sice bylo né úplně blízko bodu...

 

Jenže náhoda je blbec a já nechtěl riskovat. Tak jsem si pospíšil. Byl jsem ve vesnici na mostku, když jsem uslyšel vozidlo. Ve všech předchozích případech, kdy jsem se schovával před auty, to byl civil a já si vystačil s poklekem nebo stáním ve skrytu. Tentokrát to však byl obrněnec sil odporu. Přímo plavnou rybičkou jsem zahučel pod stromy do listí. Ta maskovací síť hnědý barvy přes batoh nebyl blbej nápad. Občas mám i dobrý nápady. Ale jen občas. Vylezu zpátky na cestu a zkouším vysílačku. A von se někdo ozval. Jára. Byl přes ten šum špatně slyšet. Hned mě napadlo, že bude někde blízko B. Jasně, že jsem nadával, že se musim vracet. V půlce cesty zpět, zase auto. Já už v tu chvíli chtěl mít v ruce raketomet. Bohužel jsme ho neměl. Nezbývalo než se protlačit větvema stromů na kraji cesty. Jen tak tak, že jsem se stihnul skrčit mezi kmeny. Aby tý srandy nebylo málo, tak během toho co jsem se vydral ven, jsem zjistil, že mi chybí zásobník ve zbrani. No, chlapče hledej. Zásobík se našel.

 

Při příchodu k bodu vidím auto. Zrovna to před kterým jsem uskakoval. Najednou z vysílačky Týnky hlas. Říkala Járovi, ať přijde. Že je všechno OK. S lehkou nedůvěrou jsem došel až k autu. Byl to však člen odboje. Přesněji náš specialista rozvědčík Maw. Odboj osvobodil Týnku při převozu do tábora nepřátel. Maw ji poznal a tak ji odvezl na bod setkání. Od něj jsem se taky dozvěděl, s kým z odboje jsem předtím mluvil. Další známá tvář. Náš velitel Johny. Měl za úkol spolu s Mawem celou operaci naplánovat a připravit. Proto se vydali do země o měsíc dřív. Taky se oba starali o součinnost s odbojem. Jára taky dorazil. U něho se nic zajímavýho asi nedělo. Bohužel nemám od něj žádný storky, takže máte peška. Vzhledem k časovýmu plánu, kdy by nám cesta zabrala min. 2 hodiny a útočili kolem jedný ráno unavený, se Maw nabídl, že nás vezme autem blíž k nepříteli. 

 

Zjistil jsem že Suzuki vyrábí docela malý auto s vlatnostma transportéru. Suzuki Jimmny. Už dřív jsem věděl, že se na to a do toho je schopnejch naskládat devět lidí s malou polní a uveze je to do 12 stupňovýho kopce. Teď sem si však připadal jak při klaunským čísle. Narvali jsme se do toho tři ve vybavení a plný polní + řidič. To auto prostě popírá fyzikální zákony. Vyjeli jsme. Napadlo mě, že jsme taková jezdící konzerva sardinek. Cesta proběhla v klidu. S pár vtípky a dvojsmysly samozřejmě. Díky Mawovi jsme byli o pěknej kus blíž cílové destinaci.

 

Když jsme přijížděli na místo kde nás Maw vyhodil uviděli jsme srnku. Ozvalo se: „Jé večeře". „Né, bambiho necháte napokoji" řekl Maw. No, chvíli jsme se všichni tři dusili smíchem. Maw odjel. Na mapě jsme určili pozici a vyrazili. Taková pohodová procházka. No až k hlavní silnici vedoucí až k přechodu do Rakouska. Od týhle chvíle jsme se nevzdáli od hranice na víc jak 400 metrů. Teď už to však tak sladký nebylo. Sešli jsme po cestě prudkej kopec, ke všemu do zatáčky. Kolena z toho měli fakt radost. Ona noční hodina, kdy se to dělo, cca kolem půlnoci, taky udělala svý a u svých kolegů jsem viděl únavu. Co kecám, v tý tmě jsem sotva viděl obrysy. Jen jsem doufal, že neusnou za chůze a neskutálí se dolů. To by nebylo hezký.

 

Došli jsme na malou rovinku. Ostatní si mysleli, že půjdem už jen po rovince. Ani náhodou. Měl jsem mapy dobře nastudovaný, tak jsem tušil co nás čeká. Nebylo to sice daleko k táboru nepřítele, za to do dvou menších prudších kopců. Došli jsme až k lesní cestě vedoucí do tábora. Jak se říká: „to nejlepší na konec". Pravdivost tohohle rčení jsem tu plně poznal. V obou jeho smyslech. V tom horším smyslu jsme začali. Cesta byla nakřivo, vyjetá, koleje vymlela voda a šutrů nepočítaně. Pro větší srandu jsme to šli bez baterky. Tábor byl už hodně blízko. I v kanadách jsme si připadal jak holka poprvý na podpatcích. Asi bysme už dávno chytali zajíce, nebýt toho, že airsoft. Člověk se při něm naučí tiše chodit, správně našlapovat, získá super sluch, reflexy a rovnováhu. Kupodivu jsme si při tom nikdo nic nezlomili a hluk z toho taky nebyl skoro žádnej. Nějak, ani nevim jak, jsme to dokázali. Asi magie.

 

Dostali jsme se k vnějšímu perimetru. Úkol zněl jasně. Stráže zneškodnit. Tábor zničit. Ten se nacházel na hrázi rybníka. Značka ideál. Podél cesty, po které jsme přišli, a která vedla až do tábora, byly umístěny hlídky. Navíc se ještě po cestě pohybovali dva další nepřátelé se světlomety. Tak jsme se pustli do práce. Jarda a já jsme zlikvidovali dvě stráže vnějšího perimetru. Během toho jsme viděli stráž na obchůzce, jak prosvicuje les světlometem. Posunuli jsme se vpřed. Jára s Týnkou zůstali víc vzadu. Já se posouval vpřed ve chvílích, kdy světlo nesvítilo mým směrem. Nakonec jsem musel ztuhnout u kmene stromu a viděl, jak se ke mě světlo přibližuje. „Už mě musí vidět, už mě musí vidět" jelo mi hlavou. Samopal s tlumičem připravenej v ruce. Plump! Nevim jak popsat ten zvuk, takže plump. Vystřelil jsem. Srážce se skácel mrtvej. Rychle jsme ho prohledali a šli dál. Jednou jsme museli zalehnout, protože druhý světlomet teď prosvěcoval celé okolí. Sice nás přes stromy nemohl vidět, ale jistota je jistota. Další dva pozorovatele jsme zlikvidovali u splavu. Prvního já. Postup ten samej. Hýbat se, když nesvítí světlo. Stráž se světlometem se začala přibližovat. Zalehli jsme pod hráz. Byl jsem zas vepředu, skrytej navíc za stromem. Připravenej střílet. I tohohle jsem dostal. Vyběhli jsme a Jára zlikvidoval druhýho. Týnka nám celou dobu kryla záda. Teď už bylo vše jednoduchý. Zbylý dva pozorovatele potkal stejnej osud. A my si s Járou připsali zase po jednom killu. První mise splněna.

 

Přesunuli jsme se kus zpět po cestě. Rozbili jsme tábor. Připojil se k nám Johny i Maw. Připravili jsme si spaní a zalehli. Bylo po 1 hodině ráno. Naši dva zbylí členové týmu, zástupce velitele Ondra a Lapi, se k nám připojili později. Měli bod srazu A. Ovšem kvůli problémům s Ondrovým kompasem, který z deseti pokusů ukázal 4 krát špatně, trochu bloudili. Důstojník s kompasem je důstojník s kompasem, takže co by jste čekali?

 

Celá noc proběhla v klidu. Některým z nás byla zima větší, někomu menší. Ze mě se stala čokoláda se staniolem protože nedostatky svého spacáku jsem vykompenzoval použitím termofólie. Zabalenej v ní jsem sice šustil při každým pohybu, ale aspoň mi skoro nebyla zima. Ráno jsme si uvařili snídani a kafe a vypravili se dobít jejich předsunuté posty v jezerní oblasti. Mise byla vyhodnocena jako úpěšná. Nepřítel byl vytlačen a kampaň na osvobození území dále probíhá.

 

Doufám, že se vám tento report, tedy spíš epos líbil. Tak zas někdy u dalších zpráv z činnosti zvláštní jednotky SAJ Hawks.

Vojín Neubauer

Uslyšel jsem hluk. Vstávej,vstávej! To byl náš velitel. Otevřel jsem oči. Pořád ještě svítilo červený světlo. Ukazoval mi jeden pokrčený prst. To znamená půl minuty. Zvedl jsem se z lavice a viděl jsem jak se zvedají ostatní. Seřadili jsme se, vyskakoval jsem jako první.

 

 Poslední rychlá kontrola. Najednou se rosvítilo zelený světlo. Jedu, jedu, jedu. A tak jsem vyskočil z letadla. Skákali jsme typem HALO. High altitude, low opening. Kvůli špatným  podmínkám byla zóna seskoku docela veliká a měli jsme se setkat na dvou bodech podle toho kde dopadneme. Letěl jsem vzduchem, koukal jsem na chronoměr. Díky bohu, že podsvícenej jinak bych nevěděl kdy otevřít padák. Přišel čas ho otevřít a tak jsem trhnul za táhlo. Prudký škubnutí. A už jsem se vznášel.

 

 

Dopadl jsem na zem. Po tom letu jsem sice byl tak trošku ztuhlej, ale to nevadilo. Rychle jsem za sebe sundal padák smotal ho a uklidil do křoví. Rozhlídl jsem se přes noční vydění kolem. Dopadl jsem vedle nějakýho statku.  

Sice se tam nikde nesvítilo, ale pro jistotu jsem 15 minut klečel, poslouchal a mapoval okolí. Během toho jsem vytáhl mapu a buzolu. Když jsem měl jistotu, že je všude klid vydal jsem se podél silnice ke světlům. Došel jsem k okraji osvětlený plochy. Zjistil jsem, že je to jen pár baráků a zastávka. Zjistil jsem svojí pozici. Sakra. Kdybych šel opačným směrem byl bych už na cestě k budu srazu. Při téhle operaci byli body dva. A a B. Já šel na bod B.

 

Čekala mě cesta 6 km lesem. V kapse jsem měl oříšky a tak jsem si občas nějakej dal. Z lesa jsme vyšel na silnici poblíž jedný vesničky. Srdce se mi málem zastavilo. Stálo tam auto. Uvědomil jsem si, že je prázdný. Tyhle infarktový situace nemám rád. Protože mlha byla dost hustá a vytrvale padala řekl jsem si, že to risknu a půjdu po tý slinici. Kdyby něco tak se holt seznámím s faunou a flórou v místním příkopu. A tak jsem si dal 4 kiláčky ve tmě k další vesnici stále se ohlížejíc za sebe jestli neuvidim světla nějakýho auta.

 

Auto jsem žádný nepotkal. Došel jsem k vesnici. Docela málo baráků na docela velkym prostoru. Jediná chyba byla v tom, že byla do L. A já to L musel projít. Vzal jsem to jako výzvu a tak jsem se opatrně plížil vesnicí zbraň přitisknutou k tělu. Došel jsem do ohybu. Slyším hudbu, vidím auto. Sakra. Šup do blízký autobusový budky. Tak si tak chvilku poslouchám a zjišťuju , že hudba nevychází z auta, ale z lesa. Směr zvuku byl tak trochu z poza auta. Tak jsem vylezl. Co nejvíc ve stínu jsem prošel ohybem. Auto a les pořád na očích. Byl jsem tak v půlce druhé části vesnice, když jsem se ohlédnul. Světla auta vjíždějícího do vesnice. Rozhlídnutí následoval skok za červenou dodávku. Chvilku jsem čekal. Auto nikde. Pohoda, tak jdu. Ušel jsem asi třista metrů, když jsem to uslišel. Ze předu se ke mě lesem blížilo auto. Bylo díky bohu docela daleko a ještě za zatáčkou. Přesto následoval úprk. Vletěl jsem do bývalý pergoly. Asi. Ve chvíli, kdy jsem tam skákal za balík sena auto projelo kolem. Vylezl jsem. A šel dál za tu zatáčku. Ve chvíli kdy jsem došel na kraj lesa zas světlo. Boha jeho. Ani nevim jak je možný, že jsem si nezlomi kotníky, když jsem sbíhal z toho náspu mezi keře. Auto přejelo. Vylezl jsem a pokračoval dál. Tak mě teď napadá, že těch aut jsem na jeden úsek měl docela dost.

 

Dál už cesta pokračoval nerušeně. Když jsem však odbočil na lesní cyklostezku a ušel po ní kus uslišel jsem motor. Kleknu, otočím se. Vidím zastavovat auto. V rozkaze stálo něco o tom, že nepřátelé patrolují po cestách. A tak čekám. Byl to však jen civil co si potřeboval odskočit. Zbytek cesty k bodu B proběhnul nerušeně. Přece jenom co by kdo dělal v devět v noci uprostřed lesa. Teda kromě mě.

 

Dorazil jsem na bod B. Nikde nikdo. Bod se nacházel u železniční stanice a přejezdu. Usadill jsem se za budkou elektrocentály. Metr ode mě les plus jsem vyděl na cyklostezku vynořující se z lesa. Je to ta samá, po který jsem k bodu přišel. Pohledu ze zbylích stran což znametá trať, zastávka, silnice bránila ona budka. Ideální místo. A tak jsem si hačnul. Zbraň však stále v dosahu. A to nemluvím o pistoli u pasu. Napil jsem se a dal si večeři. Nebo to byla brzká půlnoční svačinka. Kdo ví. Po chvíli odpočinku jsem věci nechal na místě a šel na malou obhlídku. Vyzbrojen pouze pistolí schovanou pod bundou. Během celýho mýho pobytu na bodu jsme se snažil s někým spojit vysílačkou. Marně. Dal jsem tomu půl hodiny. Pak jsem se rozhodl, že na to peču a jdu. Možná, že se potkám s někým na bodu C. Na bodě C se nacházel tábor nepřátel. Vyšel jsem. V půlce cesty k blízké vesnici jsem zkusil vysílačku. Ale copak. Já někoho slyšim. A jeje. Taky vydim. Auto stálo u stanice. No a takhle jsem od místního získal zprávu, že zajali Týknu. Prej to sice bylo né úplně blízko bodu.

 

Jenže náhoda je blbec a já nechtěl riskovat. Tak jsem si pospíšil. Byl jsem ve vesnici na mostku, když jsem uslyšel vozidlo. Ve všech předchozích případech, kdy jsem se schovával před auty to byl civil a já si vystačil s poklekem nebo stáním ve skrytu. Tentokrát to však byl obrněnec sil odporu. Přímo plavnou rybyčkou jsem zahučel pod stromy do listí. Ta maskovací síť hnědý barvy přes batoh nebyl blbej nápad. Občas mám i dobrý nápady. Ale jen občas. Vylezu zpátky na cestu a zkouším vysílačku. A von se někdo ozval. Jára. Byl přes ten šum špatně slyšet. Hned mě napadlo, že bude někde blízko B. Jasně že jsem nadával, že se musim vracet. V půlce cesty zpět zase auto. Já už v tu chvíly chtěl mít v ruce raketomet. Bohužel jsme ho neměl. Nezbývalo než se protlačit větvema stromů na kraji cesy. Jen tak tak že sem se stihnu skrčit mezi kmeny. Aby tý srandy nebylo málo tak během toho co jsem se vydral ven jsem zjisti, že mi chybí zásobník ve zbrani. No chlapče hledej. Zásobík se našel.

 

 Při příchodu k bodu vidím auto. Zrovna to před kterým jsem uskakoval. Najednou z vysílačky Týnky hlas. Říkala Járovi ať přijde. Že je všecho OK. S lehkou nedůvěrou jsem došel až k autu. Byl to však člen odboje. Přesněji náš specialista rozvědčík Maw. Odboj osvobodil Týnku při převozu do tábora nepřátel. Maw ji poznal a tak ji odvezl na bod setkání. Od něj jsem se taky dozvěděl s kým z odboje jsem předtím mluvil. Další známá tvář. Náš velitel Johny. Měl za úkol spolu s Mawem celou operaci naplánovat a připravit. Proto se vydali do země o měsíc dřív. Taky se oba starali o součinnost s odbojem. Jára taky dorazil. U něho se nic zajímavího asi nedělo. Bohužel nemám od něj žádný storky, takže máte peška. Vzhledem k časovýmu plánu, kdy by nám cesta zabrala min. 2 hodiny a útočili kolem jedný ráno unavený, se Maw nabídl, že nás vezme autem blíž k nepříteli. 

 

Zjistil jsem že Suzuki vyrábí docela malý auto s vlatnostma transportéru. Suzuki Jimmny. Už dřív jsem věděl, že se na to a do toho je schopnejch naskládat devět lidí s malou polní a uveze je to do 12 stupňovýho kopce. Teď sem si však připadal jak při klaunským čísle. Narvali jsme se do toho tři ve vybavení a plný polní + řidič. To auto prostě popírá fyzikální zákony. Vyjeli jsem. Napadlo mě, že jsme taková jezdící konzerva sardinek. Cesta proběhla v klidu. S pár vtípky a dvojsmysly samozřejmě. Díky Mawovi sme byli o pěknej kus blíž cílové destinaci.

 

Když jsme přijížděli na místo kde nás Maw vyhodil uviděli jsme srnku. Ozvalo se: „Jé večeře". „Né bambiho necháte napokoji" řekl Maw. No, chvíli jsme se všichni tři dusili smíchem. Maw odjel. Na mapě jsme určili pozici a vyrazili. Taková pohodová procházka. No až k hlavní silnici vedoucí a k přechodu do Rakouska. Od týhle chvíle jsme se nevzdáli od hranice na víc jak 400 metrů. Teď už to však tak sladký nebylo. Sešli jsme po cestě prudkej kopec, ke všemu do zatáčky. Kolena z toho měli fakt radost. Ona noční hodina kdy se to dělo, cca kolem půlnoci, taky udělala svý a u svých kolegů jsem viděl únavu. Co kecám, v tý tmě jsem sotva vyděl obrysy. Jen jsem doufal, že neusnou za chůze a neskutálí se dolů. To by nebylo hezký.

 

Došli jsme na malou rovinku. Ostatní si mysleli, že půjdem už jen po rovince. Ani náhodou. Měl jsem mapy dobře nastudovaný tak jsem tušil co nás čeká. Nebylo to sice daleko k táboru nepřítele, za to do dvou menších prudších kopců. Došli jsme až k lesní cestě vedoucí do tábora. Jak se říká „to nejlepší na konec". Pravdivost tohohle rčení jsem tu plně poznal. V obou jeho smyslech. V tom horším smyslu jsme začali. Cesta byla nakřivo, vyjetá, koleje vymlela voda a šutrů nepočítaně. Pro větší srandu jsme to šli bez baterky. Tábor byl už hodně blízko. I v kanadách jsme si připadal jak holka poprvý na podpatcích. Asi bysme už dávno chytali zajíce nebýt toho, že airsoft. Člověk se při něm naučí tiše chodit, správně našlapovat, získá super sluch, reflexy a rovnováhu. Kupodivu jsme si při tom nikdo nic nezlomi a hluk z toho taky nebyl skoro žádnej. Nějak ani nevim jak jsme to dokázali. Asi magie

 

Dostali jsme se k vnějšímu perimetru. Úkol zněl jasně stráže zneškodnit, tábor zničit. Ten se nacházel na hrázi rybníka. Značka ideál. Podél cesty, po které jsme přišli a která vedla až do tábora byl umístěny hlídky. Navíc se ještě po cestě pohybovali dva další nepřátelé se světlomety. Tak jsme se pustli do práce. Jarda a já jsme zlikvidovali dvě stráže vnějšího perimetru. Během toho jsme viděli straž na obchůzce jak prosvicuje les světlometem. Posunuli jsme se vpřed. Jára s Týnkou zůstali víc vzadu. Já se posouval vpřed ve chvílích kdy světlo nesvítilo mým směrem. Nakonec jsem musel ztuhnout u kmen stromu a viděl jak se ke mě světlo přibližuje. „Už mě musí vydět, už mě musí vydět" jelo mi hlavou. Samopal s tlumičem připravenej v ruce. Plump. Nevim jak popsat ten zvuk, takže plump. Vystřelil jsem. Srážce se skácel mrtvej. Rychle jsme ho prohledali a šli dál. Jednou jsme museli zalehnout, protože druhý světlomet teď prosvěcoval celé okolí. Sice nás přes stromy nemohl vydět ale jistota je jistota. Další dva pozorvatele jsme zlikvidovali u spalvu. Prvního já. Postup ten samej. Hýbat se, když nesvítí světlo. Stráž se světlometem se začala přibližovat. Zalehli jsme pod hráz. Byl jsem zas vepředu skrytej navíc za stromem, připravene střílet. I tohohle jsem dostal. Vyběhli jsme a Jára zlikvidoval druhýho. Týnka nám celou dobu kryla záda. Teď už bylo vše jednoduchý. Zbylý dva pozorovatele potkal stejnej osud. A mi si s Járou připsali zase po jednom killu. První mise spněna.

 

Přesunuli jsme se kus zpět po cestě. Rozbili jsme tábor. Připojil se k nám Johny i Maw. Připravili jsme si spaní a zalehli. Bylo po 1 hodině ráno. Naši dva zbylí členové týmu, zástupce velitele Ondra a Lapi, se k nám připojili později. Měli bod srazu A. Ovšem kvůli problémům s Ondrovým kompasem, který z deseti pokusů ukázal 4 krát špatně, trochu bloudili. Důstojník s kompasem je důstojník s kompasem, takže co by jste čekali.

 

Celá noc proběhla v klidu. Některým z nás byla zima větší, někomu menší. Ze mě se stala čokoláda se staniolem protože nedostatky svého spacáku jsme vykompenzoval použitím termofólie. Zabalenej v ní jsme sice šustil při každým pohybu, ale aspoň mi skoro nebyla zima. Ráno jsme si uvařili snídani a kafe a vypravili se dobít jejich předsunuté posty v jezerní oblasti. Mise byla vyhodnocena jako úpešná. Nepřítel byl vytlačen a kampaň na osvobození území dále probíhá.

 

 

Doufám, že se vám tento report, tedy spíš epos líbil. Tak zas někdy u dalších zpráv z činnosti zvláštní jednotky SAJ Hawks.

Vojín Neubauer