Taškent V

„Vojáci, jelikož se nám při minulé operaci nepodařilo potlačit veškerý odpor v této  Oblasti, je nutné, abychom tak učinili nyní. Proto byli poslány posily, které se  k nám připojí a pomohou potlačit veškerý odpor. Pro lepší přehled a kontrolu nad  oblastí je nutné vybudovat předsunuté základny (FOV).  Pro úspěch celé operace  je důležité zajistit zásobování mezi základnou a těmito body. Povstalecké jednotky  si toto uvědomují a budou se snažit zamezit zásobování. Dále je nutné, abychom  zajistili komunikaci pomocí radiokomunikačních bodů, které je nutné udržet pod  naší kontrolou. Nesmíte zapomenout, že nepřítel má oproti vám v této oblasti  výhodu znalosti terénu. Nedílnou součástí vašeho zdejšího působení bude získávání  informací o poloze a úmyslech nepřítele. Rozvědka hlásí pohyb ruských speciálních  jednotek v oblasti s cílem pomoci s výcvikem a koordinací povstalců v jejich bojové  činnosti. Proto je důležité zajmout jejich velení a získat od nich informace. Až tak  učiníme a nasbíráme lepší informace a  budeme moci lépe naplánovat ofenzívu a  začít sní a vytlačit povstalce z oblasti, kterou tyranizují.  Pokud se nám naše plány  povedou, má země konečně dobré vyhlídky na demokracii, svobodné volby, svobodné  rozhodování, což je to co si místní tolik přejí.“

  Od té doby co jsem se dal k jednotce, se na nic netěším víc, než na úkol „přineste místním tolik svobody a demokracie, kolik se do nich vejde.“ Osobně si myslím, že v Taškentu si místní lidé nejvíc přejou střechu nad hlavou, alespoň jedno jídlo denně a klid, a nějaké dobré vyhlídky na demokracii nebo svobodné volby jsou jim u ... zadní části těla. Ale což, jednou jsem se dal k Jestřábům, tak budu plnit rozkazy které dostanu. Takže když velení řeklo „přineseme jim demokracii“, zeptal jsem se „a kolik jí mám napáskovat?“ Ale jen pro sebe, ale to poručík Johny neslyšel.
Víte vlastně, že jsem Staff Sergeant a Johnyho zástupce? Vy snad nečtete moje reporty. No nic, tak k věci.

  Jako obvykle byl můj parťák Skorch pověřen hlídáním objektu vyšší důležitosti, takže jsem byl (opět) velitelem jednočlenného družstva. Co si rozkážu, to okamžitě udělám. Jako posilu jsme dostali Plížu s miminem, tedy dalšího vojína s kulometem Minimi. Jeho osobnost bych shrnul jednou větou – buď střílí jeden zásobník za druhým, nebo o tom všem okolo vykládá.

  V pátek jsme přijeli, já svůj malý snajper batoh narvaný k prasknutí proviantem, teplým oblečením a municí, ostatní na tom byli podobně. Nástup, představil se velitel Luboš a jeho zástupce – nějaký poručík Sid (nebo podle toho jak byl tvrdý a drsný možná raději Syd, čert ví). Jasně nám vysvětlil, že se bude bavit jen s veliteli týmů, že tu není žádná demokracie, ale armáda, takže bez rozkazu ani nepůjdeme na záchod. Sympatický chlapík. Rovnou zakázal kouření a další oheň na noční akci (za což jsem mu dal další plusový bod), takže naši kuřáci stáhli krabičku ještě za světla. Možná bych měl říct, že vojín Bromík vyfásl čestnou pozici radisty, takže byl štěstím bez sebe, když celou dobu tahal těžké a neskladné Erefko (tedy radiostanici RF-10).
Kromě našeho týmu tam bylo dobře patnáct dalších z různých koutů světa – viděl jsem americké, britské, německé, české i další uniformy, prostě všehochuť. Nás pojmenovali Alfa 4 a hned vyslali na patrolu. Prošli jsme bažinatou krajinou rozježděnou od těžké techniky a postupovali dál ve směru, kde hlásili nepřítele. Měli jsme zaujmout pozici vedle Alfy 3, Asi kilometr a půl po cestě, ale šli jsme pomalu. Je to jiný postup než na tréningu, když si musíme dávat pozor na každé šustnutí a každý rozbitý barák po cestě se musí zkontrolovat. Od Bromíka jsem slyšel, jak oblast okolo nás začíná houstnout nepřátelskými výsadky. Jeden takový jsme potkali na rozcestí u rozpadlého domu. Kamil šel jako předsunutá hlídka, ale jako první si nepřátel všimnul Johny, takže jsme se rozvinuli a postupovali vpřed. Dostali jsme se až k domu – vlastně jen otevřená garáž s jednou slepou místností, ale jak jsme vyrazili dál, začali na nás střílet z křoví. Johny mě vyslal na obchvat zleva, jedním uchem jsem poslouchal praskání větviček a druhým rozkazy ve vysílačce, když to Plíža začal kosit. O nějakou minutu a šest set ran později jsem dostal rozkaz stáhnout se. Při ústupu jsem viděl dvojici (asi) povstalců, která nás obcházela zezadu, takže jsme se vrátili k baráku a drželi pozici.
Padlo šero a pak tma. Slyšeli jsme střelbu okolo nás, občas se ozval i volací znak „Červená“, na což někdy odpověděl spojenec „Digital“ a někdy nepřítel střelbou ... jen jeden chudák si myslel, že když na něj volají „červená“, tak to jsou jeho rudí bratři, a když zavolal „červená“ zpátky, zkosila ho dávka. Tedy ne dostatečně, ještě dobré dvě minuty jsem ho slyšel nadávat, jak si někdo může dát tak blbý volací znak, když červení jsou přeci oni ... pak buď omdlel, nebo ho odtáhli.
V jednu chvíli jsme odrazili útok, ozvaly se výstřely, kluci hned odpověděli vším co měli a stříleli tak dlouho, dokud jim neodpovídalo jen ticho. Ale jestli to někdo dostal, to nevím. Mawovo noční vidění se ukázalo užitečné tak akorát když jsem chtěl vidět vlastní ruku, na deset metrů jsem už viděl houby. Tedy spíše jen zeleno.
Pak začala blbnout radiostanice, Bromík sice slyšel velení, ale oni neslyšeli nás. Johny chtěl držet pozici, nicméně jsem ho přesvědčil, že máme své rozkazy a máme postupovat. Došla nás další skupina, Delta 4, ke které jsme se přidali a společně se dostali až na pozici, kterou jsme měli obsadit. Křižovatka mezi polem a zakrslým lesem. O sto metrů dál byla hlídka nepřátele, ale napadnout je takhle v noci by byla sebevražda. Chvíli jsme si odpočinuli a vyrazili jsme k Alfě 3, abychom se s nimi spojili. Na odbočující cestě uslyšel Kamil nepřátele, takže jsme se rozmístili a čekali. Kamil chtěl světlo, trvalo celou věčnost než Maw vytáhl baterku a když rozsvítil, spustila se palba – na nás. Johny, Bromík, Maw a Kamil to koupili téměř okamžitě, situaci naštěstí zachránil Plíža, když na nepřítele vyprázdnil další velký zásobník, takže jsme s Lapim měli čas dostat sebe i ostatní pryč. Po ohledání se ukázalo, že nikdo není smrtelně zraněný, ale i tak se kluci potřebovali vrátit na základnu, aby se mohli dát dopořádku. Naštěstí mohla většina jít po svých, takže netrvalo dlouho a vrátili jsme se.

  Jak se ukázalo namístě, základna byla nedostatečně hlídaná, takže jeden oddíl povstalců (jak se ukázalo, tak byl to vlastně jen jeden člověk) se do ní dostal, postřílel hlídku a zabil i jednoho z velitelů, než se vytratil. Teď už byly hlídky posílené, takže jsme se ovázali a uložili ke spánku, za pár hodin mělo stejně svítat. V pět ráno na nás čekalo překvapení, uprostřed základny stál gazík z červenou hvězdou a sovětskou vlajkou. Delta 4 se totiž dostala až do základny povstalců, nebo spíše rudých, zajala ruského velitele a donutila ho, aby je odvezl zpátky. Za celou dobu nepotkali žádného dalšího nepřítele. Geniální počin ... navíc jak se ukázalo, povstalci ještě další čtyři hodiny svého velitele nepostrádali.  

Ráno jsme byli vyslaní zabezpečit blízký kopec. Dostali jsme posilu tří kluků z prořídlého družstva Alfa 2 a vyrazili. Cestou jsme narazili na naší hlídku, tedy spíše to co z ní z bylo, dva lidi. Prý na cestě narazili na silný odpor nepřítele a museli se stáhnout, nicméně na vrcholku kopce byl prázdný bunkr. Přesunuli jsme se k němu, obsadili ho a ohlásili se. Dostali jsme další rozkaz, že se máme stáhnout. To vypadalo na nějaký omyl, žádali jsme o možnost pokračovat dál ke křižovatce s hlídkou povstalců, což nám nakonec velení potvrdilo. Po chvíli dohadování jsme na místě nechali onu trojici, aby bunkr hlídala, a vyrazili dál.

  Nedaleko křižovatky si Kamil opět všimnul nepřátel, takže zapadl do lesa. My ostatní jsme postupovali za ním, když Lapi zahlédl za stromem helmu za zavolal heslo „David“. Protože se neozvalo „Goliáš“, začal on i Bromík střílet, ale ani jeden se nemohli trefit, takže jsem dvěma ranami do boku poslal dotyčného pod kytičky. Tedy to jsem si myslel – jak se ukázalo, bylo to Kamil, který nechtěl volat heslo, když byl pár metrů od nepřátel. Měl totiž na tuhle akci novou helmu a Lapi si na ní pořád ještě nezvykl. Jediné štěstí byla nová balistická vesta, která Kamilovi zachránila život. Pak se opět spustila palba, slyšel jsem ještě Johnyho, jak do vysílačky říká, ať převezmu velení, a Mawa, že je pod palbou a nemůže se hnout. Obcházeli jsme nepřítele zprava, jednoho jsem zahlédl a vystřelil na něj dávku, ale ten chlap jen skočil za strom, jak kdyby byl ze železa. Pak to koupil Lapi, o chvilku po něm Bromík a než jsem se otočil, něco mi plesklo do hrudního pásu. Jen jsem zahlédl maníka s kalachem a rudou pásku na rukávu a pak jsem ztratil vědomí.

  Probral jsem se o dvě hodiny později v polní nemocnici. Jak se ukázalo, na tuhle křižovatku vozili povstalci své muže třemi auty a rovnou odváželi těch pár zraněných, takže zatímco my jsme pokaždé museli šlapat dvě hodiny pěšky, oni byli na místě za deset minut. Při takové přesile se nedalo moc dlouho vydržet. Johny měl v plánu zaútočit přímo na základnu povstalců, nebo zastavit jejich auto, sejmout posádku a najet tam s plnou parádou, ale o pár minut později přijel náklaďák ze základny a dostali jsme rozkaz vrátit se, protože základna byla pod útokem. Nasoukali jsme se dovnitř a řidič to s námi svištěl oklikou k velitelství, ale tam to vypadalo jako by se nic nedělo. Dostali jsme rozkaz obsadit křižovatku – tu, ze které nás pár hodin předtím vypráskali. V sedmi lidech jsme to moc slavně neviděli, ale dostali jsme posilu, deset Britů. Dostali jsme se s nimi asi půl kilometru daleko, než se objevili první povstalci a my měli první ztráty. Opět než jsem nepříteli vpadnul do boku se dvěma brity, tak se stáhnul, ale tentokrát za to mohlo rozbahněné údolí, které jsem jen horko těžko přebrodil.
Znovu jsme dočasně obsadili prázdný bunkr a pokračovali dál, opět byl nepřítel schovaný a připravený. Měli jsme více než dvojnásobnou palebnou sílu, střely svištěly skrz křoví oběma směry, ale zatímco naši i britové padali jak mouchy, Povstalců jako by neubývalo. Opět jsem provedl obchvat, tentokrát už sám, a sledoval nekončící řadu povstalců, která proudila na bojiště. Škoda že jsem viděl vždycky jen maximálně dva z nich. Zprava z křižovatky jsem slyšel jedno auto za druhým, jak přivážely stále nové a nové posily. Když jsem se pokusil přiblížit, abych alespoň jeden oddíl napadl zezadu, zahlédl mě jeden z povstalců. Vystřelil jsem jako první, ale mám dojem, že mi asi někdo podstrčil slepé náboje, stál dál a střílel, dokud mě netrefil – a pak šel dál.

  O půl hodiny později nás nabral náklaďák a odvezl na základnu, bylo vidět, jak se řady spojenců stále tenčí, zatímco povstalcům stačilo své muže odtáhnout za nejbližší kopeček a tam jakoby zázrakem ožili. Nevím, čím je dopujou, ale vsadím se, že by to postavilo na nohy i mrtvolu. Za chvíli jsme už nemohli ani vystrčit nos ze základny, aniž by po nás nezačali střílet. Jeden z povstalců dokonce přišel až k nám, byl zraněný a žíznivý. Dali jsme mu napít a on prozradil, že se velké skupiny blíží ze všech pří přístupových cest, včetně východní, která měla být podle velení „naprosto bezpečná“. Plíže už nebyl schopný tahat kulomet, Bromík měl díru v noze a nezvládal chodit, takže jsem s Kamilem držel předsunutou hlídku u cesty. Zaslechl jsem střelbu a naposledy se pokusil vpadnout nepříteli do boku, abych uvolnil tlak na naše kluky u brány a koupil nám trochu času. Pak jsem ho uviděl, jasně a čistě, zamířil jsem a poslal mu přesnou dávku do ucha, to by muselo zabít i vola. Ani nevěděl, odkud to přilétlo, otočil se s udiveným výrazem a padnul. V tu chvíli přišel rozkaz k evakuaci, do půl minuty jsme se měli stáhnout. Proběhl jsem branou a naskočil do posledního vrtulníku – už jsem jen sledoval záplavu postav s kalachy a rudými páskami na rukávech valících se na opuštěnou základnu ze všech stran. Doufám, že příště vám svobodu a demokracii přinesou chlapci od letectva.