Zápisky z mise Alfa 02

Výsadek

Nejsem pověrčivý. Protože kdybych byl, nechat se vysadit na svou první misi v pátek třináctého by mi přišlo jako dost blbý nápad. Ale popořadě.
Johny a Mawerick byli pověřeni průzkumem nepřátelských pozic okolo Pohorské vsi. Podle hlášení byli „překvapivě prozrazeni“ ve středu 11. července v devět ráno. Pořád přemýšlím, co je na prozrazení překvapivého, ale asi je to jedno. Každopádně chvíli před půlnocí stihli ještě odvysílat, že se přesunou k Rapoticím a podminují místní mosty. A na velitelství rozhodli, že vyšlou zbytek SAJ jako podporu.

Věc první – normálně pracuju v týmu s Skorchem, ale kvůli jeho blíže nespecifikovaným „osobním záležitostem“ nebyl nasazen, takže tým Bravo jsem tvořil jen já. Vy mě vlastně ještě neznáte. Seržant Jerson, průzkumník a odstřelovač, deset měsíců v SAJ.

Věc druhá – dopravovat se v tom úžasném dopravním prostředku tak nízko, že bych mohl vidět koruny stromů nad hlavou (tedy za předpokladu, že bych vůbec něco viděl, protože byla tma jako v pytli) a poslouchat Olču, jak za řízením hlásí „Doufám, že tudy to půjde … teď to bude dost houpat … kdybychom padali, tak budu ječet,“ opravdu člověku zvedne náladu. Lapi a ScoutX byli vysazeni předemnou.

Věc třetí – když jsem vylézal ze dveří, povídá Olča: „Kvůli povětrnostním podmínkám jsme asi tři kilometry severozápadně od Meziříčí.“ Úžasné, další tři kiláky navíc. Ale určitě to muselo být počasím, přeci by se s tou úžasnou GPS nemohla ztratit. Každopádně tři minuty před půl jedenáctou v pátek třináctého července jsem zůstal sám v lese.

Přesun

Když jsem se vyhrabal ze křoví a nahodil na záda bágl (33 kilo výstroje plus puška, úžasné. Po deseti minutách jsem myslel, že mi upadnou ramena), vytáhl jsem kompas a mapu a snažil se zorientovat. Na severozápad od sebe jsem viděl nějaká světla, tak jsem usoudil, že to bude vesnice Desky. Po dvou minutách byly světla o dost blíž, takže jsem změnil názor a zapadl zpátky do křoví. O pár okamžiků později okolo mě projel hlídkový vůz. No dobře, vypadalo to jako stará civilní kára, ale čert ví, v čem jezdí místní domobrana. Znova jsem se vyhrabal z křoví a vyrazil po silnici směr jihovýchod.

Po chvíli jsem míjel temný barák, kde zaštěkal pes, tak jsem urychleně zmizel, a o pár minut později jsem viděl další – nebo možná to samé co před chvílí – auto jedoucí proti mně. Takže jsem otestoval místní flóru a faunu v příkopu, hezky ukrytý pod báglem. Když přejelo, stihnul jsem je jen tak tak vyhrabat, když se půl kiláku za mnou otočilo a jelo zpátky, takže opět příkop a čuchal jsem ke kytičkám. Nebudu popisovat jak jsme tuhle hru hráli po zbytek noci, má to sedm scén a pokaždé stejný scénář: světlomety – příkop/vysoká tráva/křoví – kytičky a broučci lezoucí ho ucha – projíždějící auto – zpátky na silnici. Pokud vás zajímá, proč jsem nezkusil jít mimo cestu, tak zkusil. Nešlo to. Pole zarostlé, díry po kolena a každou chvíli plot nebo ohrada, která mě naváděla zpět na cestu nebo dál, každopádně kolmo na směr mého postupu.

Po půlhodině jsem dorazil k vesnici, jejíž název mě potěšil – Meziříčí. Obejít se nedala, na jedné straně bažiny, na druhé kravín a zarostlé louky, podle stop s krávama, možná i nějaký ten býk. A honit se v noci po louce s tunovým nasraným hovadem s rohama, to nemám zapotřebí. Navíc kdyby mě nějaký býk rozdupal, tak mě přítelkyně zabije. Každopádně jsem obešel kravín, proplížil se přes prázdnou náves a pokračoval po cestě na jih. Blahořečil jsem svému štěstí, protože auto jsem potkal až třista metrů za značkou, na návsi bych se neměl kam schovat.

Další půlhodina a další světla, tentokrát Malonty. To už byla větší vesnice, takže jsem horko těžko prošel lesíkem na východním cípu, minul fotbalové hřiště a vrátil se na silnici. V jednu chvíli se něco ozvalo z vysílačky, ale trvalo další půlhodinu a dva kilometry, než jsem uslyšel vysílání Johnyho a Mawa. Já je slyšel, oni mě taky, ale nerozuměli, pokračoval jsem dál. Spojení jsme navázali, když mi k cíli zbýval asi kilometr. Přešel jsem severozápadní most, u kterého jsem měl podle plánu zaujmout pozici a krýt své parťáky z demoličního týmu. Při té příležitosti mě napadlo, že velitel operace musí mít smysl pro humor, když tým odpovědný za zničené mostu a následné tanečky nepřítele se jmenuje Tango. Nicméně ten samý člověk znal taktiku a strategii asi ze Starcraftu, protože z určené pozice jsem neměl šanci vidět na jižní most a už vůbec ne krýt Johnyho a Mawa. Pro naše i jejich dobro jsem se přesunul blíž, přesněji až k druhému mostu. Už sto metrů před ním jsem šel dost pomalu a zkoumal, co to na něm bliká. V jednu chvíli mě s hrůzou napadlo, že Tango už odvedlo svou práci a dali na most bombu s blikajícím číselníkem jako ve filmu. Naštěstí ne, šlo o silniční uzávěru s výstražnými světly, protože most se opravoval. Zaujal jsem pozici u klád na severním konci, vybalil pušku a svačinu a čekal. Čas jsem měl skvělý, sedm minut po jedné. A začalo pršet.

Most

Nečekal jsem dlouho, na druhé straně mostu se objevilo napřed světlo a pak dva vojáci. Přišli až na pár metrů ke mně, než jsem ohlásil „Kentaur“ a dostal odpověď „Cože?“ Naštěstí Johnyho hlasem. On i Maw se sešli teprve před pár hodinami, předtím se museli rozdělit. Ani nevypadali na to, že už třetí den unikají nepříteli. Obhlédli most a zaujali pozice poblíž mě. Najednou slyším ve vysílačce Johnyho: „Tamhle je světlo.“ Přesunul jsem se k němu a sledovali jsme východní směr podél řeky. V nepravidelných intervalech se tam pohybovalo světlo tam a zpátky, občas mizelo a rozpíjelo se. Nedalo se říct, jak je daleko ani co to je. ScoutX ani Lapi se neozývali, takže jsem počkal, až se světlo znovu objevilo a několikrát jsem na něj zabliknul. Pak jsem měl dojem, že se začalo přibližovat, až bylo jen pár metrů daleko, když najednou zmizelo. Johny tvrdil, že podle mapy má být na druhé straně louky barák a možná je to nějaký místní uvědomělý občan, který by v případě podezření mohl zavolat hlídku a chtěl zrušit zničení mostu. Chvílemi se světlo blížilo natolik, že jsem skoro odjišťoval pušku, zdálo se že se nám vznáší skoro nad hlavou a pak zmizelo. Už vím, jak vznikají zkazky o UFO – právě takhle.

Najednou se světlo znovu objevilo a rozpilo do šikmého tvaru. V tu chvíli mi došlo, že je to nějaký tábor a hlídka chodící mezi stany. Bylo jasné, že pokud nespustí poplach, nemáme se čeho bát, a řekl jsem Johnymu, ať pokračujeme podle plánu. Maw byl také pro.

V půl třetí se Alfa stále neozývala, chvílemi pršelo a my jsme čekali. Po dalších patnácti minutách se na druhé straně mostu objevilo další světlo, někdo se přibližoval a hledal si pozici s dobrým výhledem. Vydali jsme se na průzkum a zjistili, že je to Lapi. Sám. ScoutX mu hlásil, že uvízl mezi bažinami a nepřátelskými tábory, kde po něm aktivně pátrali, takže se musel ukrýt a nařídil Lapimu, aby postupoval dál. Johny použil nouzový komunikační protokol a po navázání spojení povídá: „Jaká je tvá pozice?“ „Ležmo,“ ozvalo se z druhé strany. Vyšlo najevo, že velitel vzdal pokusy projít bažinou okolo tří táborů a uložil se ke spánku.

Dál už jsme nemohli čekat. Dohodli jsme se na místě setkání ráno, přešli na jižní stranu mostu a odpálili nálože. Ohňostroj to byl hezký a efektní, ač ne tak hlučný, jak jsem se obával. Rychle jsme opustili místo a o pár set metrů dál zapadli do lesa, kde jsme vybudovali tábořiště na odvráceném svahu a uložili se ke spánku.

Pochod

Po třech hodinách spánku jsem se cítil velmi svěží, takže jsem zkontroloval místo, kde jsem včera tušil tábor. Osm stanů, každý s kapacitou tak deset lidí. Celkem slušná síla. Oznámil jsem to ostatním, v rychlosti jsme se najedli a opustili tábor směrem na východ k Pohorské vsi, ke které už mířil ScoutX. Několikrát jsme se museli krýt před projíždějícími auty, ale ve čtyřech lidech a za dne je to značně obtížnější než v noci, takže jednou nás zastihli v otevřeném prostoru. Nicméně jsme zachovali klid a tvářili se jako místní vojáci na hlídce. Auto sice zpomalilo, ale pak jelo dál. Jak jsem předpokládal, cihlové nedokážou rozlišit jednu uniformu od druhé, každý v maskáčích a se zbraní je pro ně prostě „voják“. O kousek dál jsme konečně potkali velitele dovedně ukrytého vedle silnice. Jak se zdálo, byl vysazen mimo plánovanou pozici přímo mezi tři výcvikové tábory, jejichž hlídky byly aktivnější než v případě tábora, který jsme viděli my. Přinesl také informaci, že ve dvě hodiny nás bude čekat informátor na Starém Hollandu za Černým údolím. To nám nedávalo moc prostoru, museli jsme projít skrz Pohorskou ves. Kupodivu jsme prošli bez potíží, dokonce nás jeden místní řemeslník informoval, že když odbočíme na cestě vlevo, najdeme tam vhodné cíle. Nicméně jsme měli rozkaz nezapojovat se do místních sporů, takže jsme pokračovali dál, na konci vesnice nabrali vodu a opodál v lese uvařili oběd.

Dál nás cesta zavedla k odbočce do Černého údolí, na které stálo auto. Z bezpečnostních důvodů jsme jeho posádku napřed pozorovali z lesa a poté s dovolením obešli. Vydávat se za místní jednotku se zatím vyplácelo.

Informátor

V Černém údolí jsme toho měli už dost, takže jsme se spolehli na své krytí a zašli do hospody. Dozvěděli jsme se, že tam mají svatbu, ale můžeme si sednout na terasu, takže o pár minut později jsme popíjeli a sledovali svatebčany uvnitř. Ti samozřejmě začali trousit ven na cigarety a při té příležitosti se zajímali, co jsme zač a jaké máme úkoly. Přesvědčivě jsme předstírali, že jsme z nedalekého města a přesunujeme se v rámci výcviku, přičemž nám někteří hosté pochlubili, u jakých jednotek slouží jejich příbuzní a prozradili i metody boje (jako například „vystřílet dva tisíce nábojů za hodinu“). Holt jiný přístup k boji.

Mezitím se rozpršelo, a protože nás tlačil čas, vyrazili jsme dál. Před místem plánovaného srazu jsme zašli do lesa a hledali pomník, u kterého měl čekat informátor. Ukryli jsme batohy a já postupoval dopředu, zatímco mě Lapi kryl. Doplazili jsme se až na kraj lesa, když tři metry od nás zastavilo auto a jeho řidič s někým telefonoval. Nemohl jsem ani dát vědět ostatním vysílačkou, abych se neprozradil, takže jsem čekal. Řidič domluvil, nasedl a odjel. Do setkání zbývalo ještě půl hodiny, pokud to byl náš informátor, přijel brzy. Doplazili jsme se až na konec lesa a já pozoroval louky před námi. Asi půl kilometru byl pod stromem pomník, přímo uprostřed otevřeného prostoru. Ohlásil jsem to zbytku týmu a kluci se vydali na pozici. Hlídkovali na místě půl hodiny, ale informátor nikde. S Lapim jsme došli pro batohy a vystřídali zbytek týmu, aby se vrátil pro své věci. Mezitím se hustě rozpršelo. Projelo několik aut, žádné nezastavilo, nikdo nepřišel. Po hodině čekání jsme se vydali dál.

Přepadení

Sebevědomí získané předstíráním, že patříme k místním ozbrojeným silám se nám nevyplatilo. Jakmile se jsme přišli k okraji lesa, spustila se prudká palba. Hned při první salvě jsem ucítil ostré štípnutí na noze a padl k zemi. Johny ještě chvíli odpovídal střelbou, ale pak utichla i jeho zbraň. Ještě jsem slyšel, jak si útočníci pochvalují svůj úspěch, že nás už hodinu pozorovali a obávali se, že půjdeme jinudy. Nakonec odešli.

Když jsem se posadil, ukázalo se, že nejsem jediný přeživší. Ostatní sice byli zasaženi, ale jejich zranění nebyla tak vážná, jak se na první pohled zdálo, a i já jsem byl schopen jít dál. Přehodnotili jsme ale svou taktiku a postupovali lesem, takže se nám podařilo vyhnout se další ozbrojené skupině. Stále jsme ale měli před sebou více než polovinu cesty, takže nic jiného než jít po silnici nám nezbývalo. Proto jsem šel jako předsunutá hlídka sto metrů před ostatními, abychom se nenadálému překvapení vyhnuli. To se nám podařilo za Starými Hutěmi, kdy z lesa vyrazila skupina čtyř lidí se zjevným úmyslem odříznout nám cestu. Mylně jsem se domníval, že to jsou civilisté, Johny mě vyvedl z omylu. Zamířili jsme na pole, takže se skupina rozdělila, jeden běžel ukrýt se do křoví a ostatní postupovali pomaleji, aby ho kryli. Zakleknul jsem, ale na přesnou střelbu to bylo příliš daleko. Johny a Maw zaútočili na vojáka ukrytého v křoví, zatímco já jsem sledoval další dva. Namířil jsem metr před prvního a vystřelil dvojránu, po které voják padnul. Druhý se ukryl za sloup a snažil se mě zasáhnout. Držel jsem ho střelbou na místě, dokud se zbytek týmu nepřesunul dostatečně blízko, aby ho zlikvidoval z boku. Tenhle úspěch nás potěšil, i když podle našeho odhadu neměl nepřítel čas na přípravu a v podstatě šlo o sebevražednou akci.

Útok

Po krátkém odpočinku jsme se rozhodovali, zda pokračovat po silnici, nebo jít lesní cestou. Johny tvrdil, že bude lepší obejít Vysokou z jihu, protože budeme méně vystaveni pohledům a případným útokům. A také že zná cestu. Nakonec mě přesvědčil a vyrazili jsme. Cesta byla dlouhá a náročná, stoupání a klesání, stromy z obou stran a slunce stále níž nad obzorem. Navíc naše mapy nebyly dostatečně přesné, takže na posledním úseku jsme nevěděli, jak daleko máme k cíli. Batohy byl stále těžší, ramena jsem už skoro necítil a bylo jasné, že takhle nemůžeme zaútočit. Před jednou zatáčkou jsme je odložili a já se vydal dopředu na průzkum, ale cesta se stáčela špatným směrem, takže následoval návrat pro bagáž, přesun k další zatáčce, složení batohů a další opatrný postup … a ještě jednou. Až na potřetí jsem v šeru uviděl silnici k hraničnímu přechodu, a zprava uslyšel někoho nebo něco prodírající se lesem. Mohla to být srna, ale i člověk. Teď jsme už postupovali opatrně a krok za krokem, protože pod stromy nebylo v nastávající tmě nic vidět. Navíc Scoutovi vysadila vysílačka. Byli jsme těsně u cesty, když na druhé straně zarachotila dávka. Všichni jsme padli k zemi a čekali, ale nikdo se neukázal. Proč také, nepřítel měl dost času vybudovat pozice a čekal nás i z bočního směru. Maw a Johny postupovali do boku pro případ, že by se někdo ukázal, ale stále nikoho neviděli. Proto jsem přeběhl silnici a vpadl do lesa na druhé straně. Ne že bych si pomohl, byla tam mnoho velkých kamenů, z nichž každý vypadal jako ukrytý člověk, a i když ostatní stříleli do lesa, nikdo jim neodpověděl. V jednu chvíli jsem se před jejich palbou musel krýt i já.

Pak jsem udělal ještě pár kroků, když se vlevo předemnou ozval Kalašnikov a já ucítil řadu úderů do hrudníku. Dál už si moc nepamatuju, ozývala se střelba, výkřiky, nadávky, ticho, hlasitý výbuch a pak už jen další ticho.

Vyzvednutí

Probral jsem se až další den, a byl jsem rád že žiju. Jednotlivé části těla se hlásily o pozornost podle toho, kterou z nich jsem pohnul. Cítil jsem únavu a bolest, ale věděl jsem, že pokud jsme přežil tohle, vydržím i zbytek. Trvalo až do odpoledne, než jsem uslyšel motor malého stroje a chvíli potom hlas Olči, která říkala: „Modrý kouř? To to berete opravdu vážně.“

/p/p