Personální report
AUběhla nějaká doba a Hawks přibyla nová mladá síla. Hned před létem se k nám přidala slečna Domča. Dále do týmu přišlo šikovné duo z kroužku Siki a Šuhaj.
Členové
Přepad
Ač po dlouhé době, ale přeci jsou na světě fotky z našeho přepadu dětského tábora Myšáků. Děkujeme jim za parádní zážitek a snad si i oni užili naši přítomnost.
Fotky
Navštívili jsme
Za léto a podzim letošního roku jsme navštívili řadu větších i menších akcí jako byl například Protector X (odkaz), PA Larp Eden, tradiční Alfa 03 na jejíž report se můžete v dohledné době těšit a jako poslední Radition.
Airsoftové odpoledne
Děkujeme všem zúčastněným a spřáteleným týmům za účast a podporu.
Mimo jiné také děkujeme Petru Jedlinskému z Bílé vločky.

V neposlední řadě děkujeme sponzorům a také Tynně z postradatelných za fotky – snímky od našich fotografek budou v sekci galerie brzy doplněny.

Hawks přijímají opět do svých řad Robíka, který doplní jeho oblíbený :) sniper (bravo) tým.
Fotky
Charlie 02
O víkendu 12-14.4. proběhl víkendový výcvikový camp v Novohradských horách. Děkujeme PatMat týmu za pěknou hru a fajn nedělní ukončení.
Fotky
Nový člen
V březnu 2013 tým přibral nového člena - Bromíka, můžete se na něj těšit na námi navštívených akcích.
Fotky z treninku
24.2. k nám zavítala na trenink milá návštěva. Díky Tynno.
Fotky

e-mail:
sajhawks@gmail.com

SAJ hawks o.s.
Ledenická 1147/120,
České Budějovice, 370 06

telefon: +420 775 077 135,
+420 774 646 462

Podporují nás





Alfa 03


Pátek

Pětadvacátého října přišel rozkaz sbalit si nezbytné věci a připravit se na akci November Hotel. Samozřejmě jsem se nadchnul a říkal si, o jaký hotel půjde a v jakém bude zapadákově, když máme do listopadu ještě týden. Nadšení mě přešlo už na briefingu, kde nám řekli, že se jedná o kódové označení místa další akce, NH.

Naše průzkumné letadlo bylo sestřeleno nad pohraniční oblastí malé východoevropské země s nestabilním politickým režimem a naším úkolem bylo zachránit přeživší piloty. Takže žádný hotel, ale záchranná operace. Samozřejmě naše velení nezklamalo, protože když už budeme na místě, vyhodíme do vzduchu místní přehradu. Tedy ne my osobně, jen ji označíme pro letecký úder, ale vyjde to nastejno, místní lidé budou určitě nadšení, když jim tímto způsobem přineseme demokracii. No nic.

Kromě kulometčíka Plíži jsme dostali i další posilu, veterána Ondru. Moc toho nenamluvil, vlastně se tvářil, že to pro něj bude spíše taková vycházka.

O pár hodin později jsme už seděli v našem výsadkovém stroji a pilotka Olča opisovala široký kruh nad cílovou oblastí. Na rozdíl od minulého výsadku jsem se nemusel obávat podívat se ven, přes hustou mlhu jsem stejně neviděl vůbec nic. Mohl jsem jen doufat, že neskončím v nějakém rybníku, kterých bylo v oblasti jak nas… požehnaně. Vyskakoval jsem třetí před koncem, ještě jsem slyšel Olču, jak na mě volá “Víš, kde jsi?“ Vynechal první, co mě napadlo a odpověděl „Někde na severovýchod,“ … a byl jsem venku.

Během chvilky jsem stál na podmáčené louce v husté mlze, z jedné strany slyšel kvákání žab, na druhé straně jsem zahlédl černý pruh asfaltky. Mohlo to být horší. Zkontroloval jsem zbraň, vytáhnul kompas a vyrazil po silnici na západ. Tady bych měl zmínit, že místo své obvykle snajperky CA-8 jsem tentokrát měl mnohem kratší P90 a rozdíl ve váze byl znát. Hlavně se mi s ní lépe skákalo do příkopů a za stromy před projíždějícími auty, kterých takhle v noci jezdilo více, než bych čekal. Po minulých zkušenostech jsem ale vyloučil možnost jít zdánlivě kratší cestou přes pole, poslední co bych chtěl potkat je nějaký plemenný býk. Ostatně šumění mlhy, která tlumila všechny ostatní zvuky, neurčitá vzdálená záře na obzoru, viditelnost na deset metrů a žádná odpověď z vysílačky mi v té chvíli stačilo.

Za necelou půlhodinu jsem narazil na ceduli s názvem Olešnice, zorientoval se na mapě a celkem nepozorovaně prošel skrz – tedy až na dva psy, kteří hned začali štěkat. O kilometr dál se mi konečně ozval Johny, dali jsme si sraz v další vesnici Buková. Obsadil jsem zastávku na jižním konci a počkal, než Johny dorazil. Společně jsme pokračovali na jih k hlavní křižovatce, přičemž Johny udržoval kontakt s Kamilem, na kterého jsem neměl spojení. Zamítnul jsem nápad zkrátit si cestu přes pole a les, vzhledem k terénu bychom si s tejně moc nepomohli, a silnici na hrázi rybníka jsme se vyhnuli jednoduše tím, že jsme šli po vypuštěném břehu a v zatáčce se prodrali nahoru. Na odbočce měl Johny dojem, že slyší nepřátele, ale byl to jen Maw s Plížou, kteří na nás čekali. O kus dál jsem zaujal své místo, odkud jsem viděl jak na hlavní silnici, tak na příjezdovou cestu, a čekal, až se objeví Skorch. Ostatní zatím postupovali hlouběji do lesa. Skorch se ale neozýval a neukázal se ani za hodinu, když už byl čas vyrazit na dohodnuté místo pro piloty. Zamířil jsem tedy za ostatními, ale Johnyho navigace nebyla úplně nejlepší, jeho „Jdi po žluté značce kus cesty a odboč vlevo“ bez udání vzdálenosti nebo času způsobilo, že jsem jako duch prošel okolo nich, aniž si mě všimli, a musel jsem se vracet.

Samotné hledání pilotů bylo taky náročné, měli jsme sice rádiový kontakt, ale jak určit svou pozici v lese, kde je několik cest, které ani nejsou na mapě? Zkoušel jsem to přes polohu měsíce vzhledem k vzrostlým a nízkým stromům, čímž jsem jen zjistil, že je hledáme úplně špatně, a nakonec jsem prostě nastavil na svítilně úzký paprsek, pustil stroboskop, a jak jsem se otáčel, pilot mi řekl, když šlo světlo k němu. Stejně jsem tuhle navigaci musel zopakovat ještě dvakrát a ujít dobře půl kilometru, ale pak jsem našel napřed černou skříňku z letadla a následně i piloty. Jen nám pořád chyběla polovina týmu.

Netrvalo dlouho a uviděli jsme v lese světlo, a zároveň se ozval Kamil, který šel s Lapim a Ondrou. Pak už jsme je i zaslechli, ale na dotaz, zda si svítí odpovědi, že ne. Byla opravdu náhoda, že k nám dorazili a o minutu později prošla nějakých padesát metrů daleko nepřátelská hlídka. Počkali jsme ještě chvíli, než zmizeli v lese, a vydali se na místo, odkud měli piloty odvézt.

Poté se teprve ozval Skorch – měl problém s vysílačkou, slyšel nás, ale my jeho ne. Hlásil další silnou hlídku poblíž místa vyzvednutí, takže Johny rozhodl, že si to s nimi vyřídíme. Nebyl jsem tomu nakloněn, nemám rád noční boje, ale velení nebylo na mě.

Přepad nevyšel úplně podle plánu – zaslechli jsme kroky, uviděli světlo a pak už kluci museli začít střílet, protože byli prozrazeni. Johny se během chvíle přestal ozývat, pokusy osvítit nepřítele vyzněly do prázdna, takže jsem nařídil ústup. Oba piloti se v tom zmatku vytratili, mohl jsem jen doufat, že se vydali na místo vyzvednutí. U cesty se vynořil Skorch a odhodlaně se do lesa krýt nás. Nakonec nepřátelé ustoupili, takže jsme se sebrali a zamířili na druhou stranu rybníka do lesa, kde jsme si ovázali zranění a nad ránem se uložili ke spánku.



Sobota

Probudil jsem se jako první do krásného modrého rána. Další tři hodiny jsem studoval mapu a snažil se přijít na to, kudy se nejsnáze a nejrychleji dostat k přehradě, aniž bychom byli zpozorováni. Vzhledem k tomu že v okolí byla prakticky samá pole oddělená pásy lesa, moc možností jsme neměli. Napadlo mě poslat jeden tým na odlákání k vysílači, který byl asi tři kilometry daleko, ale to by znamenalo, že tenhle tým bude o další tři kilometry dál od cíle a bez podpory. Situace se naštěstí vyřešila sama, z velení přišla zpráva, že na přehradě je mnoho civilistů. Asi si všichni vyšli na procházku, když byl tak hezký den, každopádně útok byl neproveditelný. Nevím, jestli oficírkům na velení došlo k závěru, že bychom byli mezi pejskaři a maminkami s kočárky příliš nápadní, nebo se takové množství „vedlejších ztrát“ už nedá sloučit si „přinesením demokracie“. Faktem bylo, že hlavní cíl byl změněn právě na vysílač o tři kilometry dále. A protože třetí cíl byla přehledná a prakticky nedobytná křižovatka, bylo jasné, že nás bude čekat posílená hlídka. Aby toho nebylo málo, Plíža nedokázal do svého kulometu nasadit krabici s náboji a byl odkázaný jen na zásobníky, takže jeho podpůrná palba nemohla být tak účinná.

Před polednem jsme se sbalili a opustili tábor. Bylo ukrutné vedro a postup po posekaném strništi nám na rychlosti moc nepřidal. Každopádně se ukázalo, že mezi rybníky se dá projít prakticky pouze po cestě, takže jsme rychle prošli jednou vesnicí a sešli na vedlejší odbočku. O chvíli později vypověděla Kamilovi službu zraněná noha. V dané chvíli nebyl schopen další chůze a čas se nám krátil. Padly různé návrhy, až jsem navrhnul, že dojdu do blízkého stavení půjčit traktor s vlekem. Nicméně nakonec Johny rozhodl, že budeme pokračovat a Kamil nás dožene.

Po pár kilometrech jsme odbočili k další vesnici, prošli skrz a na vyvýšenině za ní už uviděli vysílač. Ukryli jsme batohy za stohem a připravili se k útoku. Společně se Skorchem a Lapim jsme zaútočili obchvatem po levém křídle okolo silážní jámy. Musím říct, že útok přes otevřené pole, kde jediný kryt představovaly hromady posekané trávy, byl téměř sebevražedný. Napravo od nás přerušovaně štěkal kulomet a my jsme utíkali k jedinému krytu. Střely mi svištěly kolem hlavy, takže jsem zapadl do zelené hromady a střílel téměř naslepo. Skorch pokračoval dál, ale pak také musel zalehnout do další hromady. Útok Alfy se zasekl, nebyli schopní se probít blíž. Slyšel jsem vykřiknout Lapiho a pak mi jedna střela třískla do kolenního chrániče, takže jsem zůstal ležet. Ještě jsem zahlédl Mawa, jak k nám běží, ozvala se dávka a Maw padnul.

Po pěti minutách střelba utichla, takže jsem se začal stahovat. Noha mě bolela jako čert, ale zdálo se, že to odnesl jen chránič a ne koleno. Maw na tom byl podobně, takže jsme cestou sebrali Lapiho a odvlekli se zpátky za stoh. Jen jsme sledovali, jak o kus dál zastavilo auto, vyskákali z něj další tři nebo čtyři ozbrojenci a vyrazili k vysílači. Zjevně posila od křižovatky. Zbytek Alfa týmu se vrátil za chvíli, vystříleli téměř všechnu munici a měli nějaká zranění, ale nic co bychom nedokázali rozchodit. Nakonec se ukázal i Skorch. Podle zápachu bylo jasné, že když musel zalehnout, měl na výběr mezi hromadou hnoje a kaluží močůvky.

Zavázali jsme si zranění, doplnili munici a vyrazili k dalšímu útoku. Tentokrát šla Alfa zleva a já s Ondrou po cestě jako přepadová skupina. Postupovali jsme od jednoho stromu k druhému, když jsme uviděli, jak vpravo přes pole kráčí téměř k vysílači nějaký výletník silně ověšený výstrojí. O pěr minut později bylo jasné, že to je Kamil – asi ztratil směr a teď přicházel nepříteli přímo do rány. Zkoušeli jsme ho nenápadně upozornit, ale viděl nás prakticky až poté co došel na cestu. Jak se ukázalo, když byl schopen chůze, šel dál po původní trase, ale minul správnou odbočku. Každopádně alespoň zjistil polohu dvou nejbližších obránců a naše palebná síla také vzrostla.

Alfa začala postupovat vpřed se střelbou, my jsme se blížili mezi stromy a zatlačovali nepřátele stále výše. V příhodné chvíli jsem podplížil elektrický ohradník a dostal se až k plotu okolo vysílače. Zapnul jsem navigační maják a hodil ho přes plot přímo k patě stožáru. Ostatní mezitím naháněli poslední obránce okolo dalšího stohu slámy. Proplazil jsem se křovím a viděl jednoho, jak na mě namířil. Stiskl jsem spoušť - a chlápka v maskáčích zasáhlo asi třicet střel z dalších pěti zbraní. Byl to poslední, jejich ztráty byly stoprocentní, naše nulové. Myslím, že Johny byl velmi překvapen, jak hladce se nám útok podařil. Každopádně jsme se (spolu se zraněnými nepřáteli) přesunuli pryč od vysílače, abychom nebyli v dosahu, až se do toho pustí naši hoši s ocelovými ptáky. Provedli jsme výslech, jak se ukázalo, místní milice je sesbíraná z mužů (a občas i chlapců) různého věku i a vyzbrojená velmi různorodou sbírkou zbraní – některé svým výkonem i přesností téměř přesahovaly naše vybavení, zatímco jiné byly staré a opotřebované. Tak či onak žádný z nich nejevil zvláštní zájem na pokračování v boji, takže jsme je nechali na místě a rychlým pochodem se přesunuli napřed na křižovatku a poté zamířili s důležité místní vesnice. Johny rozhodl, že opevněný bod zkusíme obsadit ještě v noci, místo abychom ho zkoušeli dobýt další ráno, ale když se setmělo, měli jsme toho téměř všichni dost. Dokonce i Ironman Lapi se lehce postěžoval.

Protože vesnice opět nešla obejít – alespoň bez značného zdržení a konfrontace s dobytkem – u hřbitova jsme vyčkali do setmění a poté zase prošli skrz centrum. Dokonce jsme na chvíli zajistili náměstíčko, abychom mohli zaskočit do obchodu pro pár plechovek pití. Obchod byl kupodivu otevřený a za pultem stál Vietnamec (takže vlastně nebylo nijak divné, že má otevřeno do noci i v takovém zapadákově.) Naše uniformy a zbraně ho nijak nezajímaly, prodal nám, co jsme si řekli. Musím přiznat, že my možná přinášíme místním demokracii, ale tihle Vietnamci jim přináší užiteční služby. No nic.

Za vesnicí jsme opět sešli z cesty a o dvě hodiny noční chůze později dorazili k polorozbořenému domu. Rychlý průzkum ukázal, že je prázdný a ani v okolí se nikdo nevyskytuje, což nám značně usnadnilo obsazení. Ještě jsme si rozdělili hlídky, připravili výstroj na rychlé zaujetí pozic a pak jsem usnul.

Neděle

Ve čtyři ráno mě vzbudil Lapi na hlídku. Les okolo nebyl vůbec tichý, nedaleko bublal potok a díky padajícím kapkám ze stromů jsem měl neustále dojem, že okolo někdo obchází, ale kromě na nikoho jsem nenarazil. Možná je to dobře, jestli to bylo nějaké divoké prase, mohl jsem dopadnout dost špatně. Pak jsem vzbudil Plížu a ještě na chvíli usnul, když mě za chviličku (ve skutečnosti za dvě hodiny) probudil poplach. Za minutu jsem už klečel u okna s PDW v ruce a poslouchal přijíždějící auto. Přijela hlídka milice a jeden z nich nám v klidu přišel oznámit, že nás vystřídají. To si už ale všiml, že máme jiné maskáče (úplně jiné než ta sbírka, co měli jeho kmoši) a když mu Johny s úsměvem oznámil, že vystřídat nepotřebujeme, protože jsme tohle místo obsadili, řekl, že máme počítat s útokem a odešel ke svým.

Přesunul jsem se mezi stromy dolů pod barák blíž k potoku, takže jsem měl výhled na celé koryto i protější zvýšený břeh. Most nikde nebyl a terén byl rozbahněný, tak jsem si myslel, že po druhém břehu nepůjdou, ale to jsem se spletl. Za chvíli jsem proti slunci uviděl tři postavy, které nás obcházely nahoře po okraji koryta, a na mé úrovni začali sestupovat dolů. Počkal jsem, dokud nebyli na třicet metrů a vypálil dvě krátké dávky. Dva vojáci s nadávkami padli, třetí se schoval za strom, ale zjevně neviděl, odkud na něj střílím, takže na jeho vyřazení mi stačila jedna střela do pravé ruky. Pak už jsem jen sledoval, jak se všichni tři pomalu a s obtížemi šourají zpátky.

Nahoře a vpravo se ozývala sporadická střelba, jak Alfa odrážela útok druhé skupiny.
Po chvíli přišly milicionářům posily a zaútočili znovu. Kamil se připlazil dolů a začal se s další skupinou přestřelovat na dálku, jednoho dostal a další to vzdali, takže se opět přesunul nahoru. Já zůstal na pozici, sice nebylo pravděpodobné, že by i potřetí zaútočili ze stejného směru, ale nechtěl jsem je podceňovat. Opět se ukázalo, že jsem hádal správně, i při třetím útoku se rozdělili a dva šli mým směrem, tentokrát se už lépe kryli a postupovali dopředu. V té chvíli jsem velmi ocenil délku (nebo spíše krátkost) P90, protože z jedné strany stromu jsem střelil prvního, vyklonil se na opačné straně a dostal druhého. S mou obvyklou dlouhou puškou bych to udělat nemohl.

Ve vysílačce jsem uslyšel rozkaz k postupu, takže jsem zamířil vzhůru k cestě. Po levé straně se opět ozývala střelba, ještě jsem zahlédl jednoho milicionáře, který zkoušel Alfu obejít spodem, a byl velmi překvapen, když jsem ho střelil do nohy. Přeživší nepřátelé se stáhli – nutno říct, že přežili téměř všichni, ale minimálně měsíc až dva si nezabojují a o to šlo.

Říkal jsem si, kde je Skorch - ještě stále mu nefungovalo spojení – když se vynořil z křoví a nadával jak špaček. Před prvním útokem přešel potok a celou dobu čekal na nepřátele na druhé straně, ale žádný z nich se k němu podél břehu nedostal (na čemž jsem měl asi největší podíl já).

V jedenáct přišla zpráva, že spřátelené jednotky se už dostaly na místo určení, takže jsme se sbalili a vyrazili směr město. Vzhledem k tomu, že tahle oblast byla už skoro celá v rukách povstalců, postupovali jsme rychle a ve dvě hodiny jsme dorazili do města, kde už na nás čekal teplý oběd a transportér. Když jsem do něj s plným žaludkem nasedal, mohl jsem to zrekapitulovat – piloty jsme zachránili, přehrada zůstala stát, vysílač vem čert, všichni jsme přežili, a ti kluci, na které jsem střílel, se z toho dříve či později dostanou.

Vlastně se to od listopadového víkendu v hotelu až tak moc nelišilo.